Komunikace s náctiletými o problémech, se kterými se potýkají, může být obtížná – občas se nám zkrátka nabízí jednoduchá odpověď „To přejde“. Ovšem taková přezíravost může u mladých lidí způsobit, že se jim nebude chtít se svými pocity svěřovat.
Při hovoru s dítětem uznejte jeho myšlenky a obavy a podporujte je, aby o svých pocitech mluvilo. Uplatňování schopnosti aktivně naslouchat je pro dobrou komunikaci to nejdůležitější. Buďte k jeho problémům empatičtí a nesnažte se je hned řešit. Dejte mu najevo, že jste vždy ochotni vyslechnout, čím si prochází.
Aktivní naslouchání v praxi
Tato konverzace mezi rodičem a dítětem ukazuje, jak je možné při komunikaci s náctiletými využít schopnost aktivně naslouchat:
Rodič: Děje se něco, zlatíčko?
Dítě: O nic nejde, jdi pryč. To je opravdu tak těžké zaklepat?
Rodič: Omlouvám se. Slyšela jsem, že brečíš. Nechtěl(a) bys mi říci, proč?
Dítě: Tomu bys nerozuměla.
Rodič: Možná ano a určitě se o to mohu pokusit – třeba tě překvapí, jak podobné zkušenosti můžeme mít.
Dítě: Opravdu?
Rodič: Opravdu. Tak o co jde?
Dítě: (vzlyk) Alex* pořádá večírek a napsala všem, kromě mě.
Rodič: No páni, zlato. To je hrozné.
Dítě: Nebuď sarkastická Já vím, že nejsem sirotek, co je o hladu, ale...
Rodič: Ale já ti rozumím. Myslím, že není hezké, když se něco takového stane, a chápu, jak se kvůli tomu nejspíš cítíš. Něco podobného se mi stalo taky a vím, že jsem se cítila úplně na vedlejší koleji.
Dítě: Proč? Co se stalo?
Rodič: Když mi bylo tolik, co tobě, s mým nejlepším kamarádem Samem jsme vždycky chodívali na pláž. Ale jednou mi řekl, že už chodit nechce. A pak jsem ho na pláži uviděla s někým jiným ze školy.
Dítě: A co jsi udělala?
Rodič: Cítila jsem se hrozně. Šel/Šla jsem domů a tam jsem brečela. Babička mě tak našla.
Dítě: A co ti řekla?
Rodič: Povídali jsme si stejně jako my teď, a ona mi řekla, že to zvládnu, že se z toho dostanu.
Dítě: A dostala?
Rodič: Ano, měla pravdu, nakonec jsem se z toho dostala. Měla jsem pocit, že na mě byla naštvaná, že kvůli tomu vyvádím. Ale pro mě to byla vážná věc. Vzpomínám si, jaký jsem měla pocit odmítnutí.
Dítě: Jsi na mě naštvaná?
Rodič: Ne ne, naprosto chápu, jak se právě teď cítíš: je hrozné být takhle postavený/postavená na vedlejší kolej a nebýt součástí dění.
Dítě: Nevím, co mám dělat.
Rodič: Taky jsem to tehdy nevěděla. Nakonec mi došlo, že být s kamarády, jako byl Sam, nejspíš stejně nebylo pro mě to pravé. Moc jsme se k sobě nehodili. Takže jsem se naučila nebýt naštvaná kvůli tomu, co mi udělal, a nakonec mi to pomohlo cítit se lépe. A já vím, že stejně tak tomu bude i u tebe.
Citlivým kladením otázek a sdílením části své vlastní zkušenosti tento rodič zjistil, co jeho dítě trápí. Pomohl mu mít pocit, že ho někdo vyslechl a podpořil. A navíc umožnil další budoucí konverzaci zdůrazněním, že si nemyslí, že obavy jeho dítěte jsou hloupé nebo přehnané.
*Z důvodů ochrany soukromí jsme v příbězích na předchozích stránkách nepoužili pravá jména osob. Jejich příběhy jsou ale pravdivé.
Techniky aktivního naslouchání
Jak schopnost aktivně naslouchat funguje
Při jednání mezi lidmi v konfliktních situacích (jako jsou války či stávky) se doporučuje, aby oponenti opakovali to, co jejich protějšek říká, neboť to dokazuje empatii. Zkuste totéž u svých dětí, tedy opakujte jejich slova.
Například řekněte: „Takže ty máš strach, že se s tebou tvoje kamarádka už nechce kamarádit, že?“ Možná to zpočátku bude znít falešně, ale vašemu dítěti to ukáže, že mu rozumíte a posloucháte ho.
Pokud sebedůvěru vašeho dítěte naruší nějaká společenská překážka, můžete mu pomoci ji znovu vybudovat. Ujistěte ho, že ho máte rádi, zaměřte se na jeho dobré vlastnosti a připomeňte mu dobré zážitky, které mělo.
Odbornice z projektu sebedůvěry Dove, doktorka Christina Bertonová, říká, že někteří rodiče se mohou až příliš zaměřovat na své vlastní zkušenosti a dávání rad. „Je důležité, aby si rodiče uvědomili, že tady jde o jejich děti,“ říká. „Akceptujte jejich tempo, protože ve skutečnosti jde o jejich schopnost vyjádřit se. Respektujte jejich pocity, myšlenky a potřeby.“
